Pochúťka z Loštic
Niekedy hovoríme o hanáckom zlate z Loštíc, teda o tvarôžkoch. Tento zaujímavý produkt má aj múzeum, ktorého ste šéfom.
„Je to tak, Olomoucké tvarůžky mají své muzeum. A to je potvrzení toho, jak jsou známé a fenomenální. Jen opravdové hvězdy, skutečné celebrity se mohou pochlubit tím, že mají své muzeum. Tvarůžky ho mají díky rodinné firmě A. W., která na trhu vydržela jako jediný velký výrobce tohoto moravského sýra. Protože cítí odpovědnost a závazek uchovat co nejvíc památek a informací i pro budoucnost, zřídila firemní muzeum. Původně skromné, to už je pětadvacet let, ale před sedmi lety jej velkoryse vybudovala v nových prostorách“, povedal nám v rozhovore jeho riaditeľ, pán Vladimír Kovář.
Aký vztah máte vy osobne k tomuto unikátnímu druhu syra?
Nepocházím přímo z tvarůžkářské rodiny, potomkem starého rodu Wesselsů je ale moje teta. Takže o tvarůžcích a jejich výrobě se u nás mluvilo odjakživa, samozřejmě sledovali, jak se firmě daří a co je nového, i když před rokem 1989 jim firma nepatřila a ani v ní nepracovali. Po restituci jsem obdivoval jejich zápal, s jakým se rozhodli firmu doslova zachraňovat, byla zdevastovaná a prostory na zavření. A jsem rád, že mohu přispět k zachování této tradice třeba mapováním historie. Jinak jsem si samozřejmě vyzkoušel i výrobu, hlavně za covidu byla někdy každá ruka dobrá, když byla řada lidí v karanténě. A mám ve velké úctě lidi, kteří tvarůžky vyrábějí. Není to jednoduché, vedle zkušeností je to i fyzicky hodně namáhavé. Málokterý sýr se musí vzít tolikrát do ruky…
Prečo by sme mali do múzea v Lošticiach prísť a prezrieť si ho?
Návštěvník se tu dozví hodně věcí nejen o tvarůžkách, ale i o sýrech obecně, o mlékárenství a výrobě tvarohu. Máme tu řadu památek, u kterých lidé doslova zjihnou: jé, to jsme měli doma, to si pamatuji z dětství, v tom babička dělávala máslo a v tom jsme nosívali mléko. Lidé vzpomínají třeba u starých obalů, připomene jim to dávné historky. Ale na své si přijdou nejen nostalgici, i mladší a děti. Máme tu šlapadlo, jakýsi trenažér simulující šlapání tvarohu, čtyři filmy, vedle historického ze 30. let minulého století animovanou pohádku pro děti, reportáž ze současné výroby a hraný polodokument o dějinách firmy. Muzeum je i odrazem doby a zachycuje leccos z atmosféry posledních staletí. Od selského 19. století, kdy se „tvargle“ vyráběly podomácku v každém druhém stavení přes nástup techniky a strojů, rozpad monarchie, hospodářskou krizi, poválečné znárodnění a restituci. Ale nezapomínejme, že Loštice tvarůžky doslova žijí a setkáte se s nimi i mimo muzeum. Máme tady podnikovou prodejnu se širokým sortimentem, restaurace a bistra s nejrůznějšími specialitami včetně tvarůžkových zákusků nebo zmrzliny. Ale i okolí je kouzelné: hrady Bouzov a Úsov, jeskyně Javoříčko a Mladeč, zámky, lázně, síť cyklostezek. Blízko do Olomouce, či Litomyšle. Vodáci sjíždějí nedalekou řeku Moravu, turisté mohou vyrazit třeba do Jeseníků.
Čo je raritou, “pikoškou” múzea, možno niečo z histórie?
Jsou tu některé opravdu vzácné kousky, třeba sto let staré klapačky, které roky sloužily k výrobě v malých firmách. Stejně tak velké sudy, které pamatují ještě doby, kdy do nich vlezly děvečky a bosýma nohama prošlapávaly vrstvu tvarohu tak dlouho, až byl krásně vláčný, krémový. Nebo dodnes funkční stloukačka dřevěných bedýnek, ve kterých se tvarůžky posílaly do celého širého světa. Hlavně děcka ale ocení tvarohářské boty svařené z plechu, které si nazouvají, když ze zásobníku musejí vybrat zrající tvaroh k formování.
Ale opravdovou raritou je příběh, který tu máme zaznamenaný a je spojený se Slovenskem, konkrétně s Nitrou. Údajně někdy kolem roku 1935 letělo několik letadel ze 2. stíhacího pluku z Olomouce na návštěvu 3. pluku v Nitře. Při této příležitosti měli přeletět nízkým letem nad nitranským korzem a při tom „bombardovat“ město tvarůžky. Pokud by kdokoli k takového dnes nepředstavitelné akci věděl nějaké podrobnosti, byli bychom moc vděční, kdyby nás kontaktoval.
Máte vy osobne radi, jete aj vy “syrečky”? Ktoré vám chutia najviac?
Jednoznačně mohu říct, že je miluji. Nevím, jestli už od dětství, ale od dob dospívání určitě. Doma jsme ho konzumovali pravidelně a na Ostravsku, odkud pocházím, býval chleba s tvarůžky docela běžným doplňkem k pivu v mnoha hospodách. Dokonce tu existuje legendární výletní hostinec Mexiko, kam z města pravidelně táhly davy lidí a najít místo k sezení bylo skoro zázrak. Říká se, že když s něčím hodně pracujete, tak se toho nasytíte. Zatím se mi ale nestalo, že bych na tvarůžky ztratil chuť, i když v Lošticích jsou na každém rohu. Chutnají mi jak smažené, tedy klasicky obalované, tak přírodní na chleba, třeba s různým kořením. Dělají tu i tvarůžkový tatarák a to je taky dobrota. Nebojím se ani vyzrálejších, když už takzvaně pochodují naproti.
Ďakujem vám za rozhovor.
Pripravila Beata Havranová, viac o tvarôžkoch a múzeu sa dozviete na: www.tvaruzky.cz
Foto: https://www.tvaruzky.cz/muzeum
Kliknite na recept a obrázok sa vám zväčší.
